Hobbes, Thomas (1588-1679) Anglický filosof. Hobbes se narodil 5. dubna 1588 v Malmesbury ve Wiltshire. Matka ho údajně předčasně porodila poté, co se doslechla o blížícím se španělském loďstvu. Hobbesova rodina patřila ke střední třídě; matka byla dcerou farmáře, otec, nižší duchovní, rodinu opustil. Hobbese vychoval strýc. Poté, co mladý Hobbes projevil nadání pro klasické jazyky, byl poslán do Oxfordu, později dostal doporučení k hraběti z Devonshiru jako vychovatel jeho syna. V domě Cavendishových pak zůstal až do konce svého dlouhého života. V letech 1610-1615 doprovázel svého žáka Williama Cavendishe na cestě po Evropě.
Její nejdůležitější částí byla návštěva benátské republiky, kde studovali zápas intelektuálních vůdců Benátek za uchránění své svrchovanosti v církevních záležitostech - což bylo téma, které Hobbese velmi zaujalo. Po svém návratu působil jako tajemník Francise Bacona a pracoval na překladu Thukydida.
Hrabě Cavendish, až do své smrti v roce 1629 Hobbesův ochránce a žák, podporoval v Anglii benátské protišpanělské zájmy a stál často v opozici vůči králi, což dokonce vyvolalo jeho nařčení ze sympatií k republikanismu. Jeho syn, kterého Hobbes také vzdělával, byl mnohem royalističtější, a také Hobbes v průběhu třicátých let sedmnáctého století stále zřetelněji obhajoval autoritu koruny proti jejím kritikům.
Během své cesty po kontinentě se Hobbes stal členem skupiny filosofů, soustředěných kolem Marina Mersennea v Paříži (ke skupině patřili i Descartes a Gassendi). Jejich společnou snahou bylo překonat skepticismus, k němuž se hlásil například Benátčan Paolo Sarpi, a vypracovat novou post-skeptickou přírodní a morální vědu. Ačkoli Hobbes neochvějně tvrdil, že jeho vlastní filosofické objevy předběhly Descartovy, nemáme žádný důkaz, že tomu tak skutečně bylo; existuje jistá pravděpodobnost, že právě četba Descartovy Rozpravy o metodě přivedla Hobbese k novému typu filosofie. V roce 1640 Hobbes napsal Základy práva (Elements of Law), svůj první zásadní esej na toto téma, který koloval pouze v rukopise. Obsahoval již všechny podstatné prvky jeho pozdějšího politického myšlení. Po neúspěšném pokusu o zvolení do parlamentu odjel Hobbes znovu do Paříže, kde vydal ve velmi omezeném nákladu latinsky spis O občanu (De cive, 1642), zamýšlený jako poslední část trojdílného souboru jeho filosofie. V mnohem větším vydání byl spis znovu vytištěn v roce 1647 a byl pozorně studován zvláště na kontinentě (kde zůstal pro mnoho generací nejznámějším Hobbesovým politickým dílem).
Politická teorie formulovaná ve spise O občanu se příliš neodlišuje od teorie obsažené v Základech práva nebo v pozdějším Leviathanu, nezahrnuje však obranu zvláštního postavení anglikánské církve vůči monar chovi. Vládce je podle Hobbese povinel spravovat církev na základě konzultací s epi skopátem. Během pobytu v exilu ve čtyři cátých letech byl však anglikánskou církv rozčarován natolik, že ho začala přitahova myšlenka, že by veškerá církevní moc v jeho zemi byla zrušena. Výsledkem byl Leviathan, napsaný za velmi krátkou dobu běhen let 1649-50 a vydaný v dubnu 1651. Značná část díla (poslední dvě části) je systematic kým výkladem o nezávislé moci světského vládce nad věcmi církevními včetně církev ního učení. V roce 1651 se Hobbes vrátil do Anglie, kde žil spokojeně až do restaurace.
Po roce 1660 hrozilo Hobbesovi nebezpe čí ze strany obnovené anglikánské církve avšak podařilo se mu vyváznout. Napsal řad! statí napadajících církev, právníky a vědcI z nové Královské společnosti, jež byli v jeho očích bandami profesionálů, usilujících o au tonomní moc nad druhými občany, kterou b) svrchovaný vládce neměl připustit. V prosili ci roku 1679 Hobbes zemřel. Kromě politic kých a literárních prací napsal i řadu obecni filosofických děl, z nichž nejpronikavějš jsou Kritika Thomase Whitea (Critique 01 Thomas White, 1643, objeveno a vydáno však až v padesátých letech našeho století) O těle se (De corpore, vydáno 1655) a O člo věku (De homine, 1658) (poslední dvě knih) tvoří první dvě části zmíněného kompendia).
Hobbesovo politické myšlení se opíralc o útok proti orthodoxním teoriím aristotelovského či ciceronovského humanismu, zaháje.
ný autory pozdního šestnáctého století, např MONTAIGNEM, avšak usilovalo o přesat jejich skeptického relativismu. Hobbes v( všech třech svých velkých politických dílect dokazoval, že nemohou existovat žádné reálné morální vlastnosti, stejně jako neexistuji žádné jevové vlastnosti fysikálního předmětu. "Každý člověk... nazývá DOBREM to, cc je mu příjemné a co mu přináší potěšení: ZLEM pak to, co mu přináší opak. V míře. v níž se jeden člověk liší od druhéhc v konstituci (přirozenosti), se od sebe liší i názor na to, co je dobré a zlé. Neexistuje něco takového jako... jednoduše dobré" (Elements oj Law, 1.7.3.). Tento etický nesoulad však mÚže být podle Hobbese překonán, protože všichni lidé by uznali, že každý je oprávněn se bránit a že nad tento rámec k obecné schodě nedojde - nemÚže dojít k dohodě například o tom, že člověk je oprávněn ublížit druhému z jiných dÚvodů než z dÚvodÚ sebeobrany.
Možnost této všeobecné dohody umožnila Hobbesovi tvrdit, že existuje jedno základní přirozené právo a jeden stejně základní zákon: právem je "svoboda všech lidí užívat svých sil podle své VÚle k ochraně své vlastní přirozenosti", zákonem je, že "každý člověk má usilovat o mír, dokud je naděje na jeho dosažení. Není-li však možné míru dosáhnout, smí použít všechny možnosti a prostředky války" (Leviathan, kap. 14). "Právo" představuje vše, co lidé považují za oprávněné; "zákon" představuje jejich poznání, že svévolné bezpráví nemůže být spravedlivé. Na tomto základě (podníceném vněkterých ohledech dílem Huga GROTlUSE a Johna SELDENA) chtěl Hobbes vybudovat stmkturu, jež by dosáhla obecného schválení. Hobbes předpokládal značnou nejistotu ohledně toho, za jakých okolností je člověk opravdu v nebezpečí a kdy mÚže využít práva na sebeobranu - a tak by v dÚsledku této nejistoty byl při nepřítomnosti občanské moci nejbezpečnější preventivní úder. Ten dává vzniknout PŘIROZENÉMU STAVU, v němž Uak se praví ve slavném výroku v Leviathanu) by byl lidský život "osamělý, ubohý, ošklivý, kmtý a krátký". Jistotu je ale možné vytvořit uměle, jestliže lidé svolí, že nebudou své právo uplatňovat kromě případÚ, kdy je nepochybně jasné, že byl proti nim podniknut útok, a svěří svou obrannou moc svrchovanému vykonavateli, který by v obtížných případech vynášel příslušné soudy. Tímto suverénem byl "Leviathan", jehož moc nebyla ale jednoznačná: vlastnil ji jen do té míry, v níž bránil jednotlivce, kteří se do jeho ochrany svěřili, a pokud by selhal, znovu by nastal píirozený stav. Navíc stejně jako jiní lidé nebo skupiny lidí měl právo pouze bránit sebe nebo (ve výjimečném případě) jiné; neměl právo činit cokoli, o čem by věděl, že nemíří k tomuto prostému účelu. I když Hobbes předkládal některé argumenty ve prospěch monarchie, svou teorii zamýšlel tak, aby platila i pro jiné formy vlády.
Tato argumentace vyvedla z míry takrKa všechny soudobé čtenáře. Hobbes se zde vzdálil odpÚrcÚm královské politiky třicátých a čtyřicátých let a jejich ústřední tezi, že mají stejné právo jako král určovat, zda např.
Anglie je či není ohrožena a zda by měla či neměla být vybírána daň na výstavbu loďstva. Zároveň však také argumentoval, že odsouzený zločinec má právo postavit se na odpor svrchovanému panovníkovi, neboť jeho život je panovníkovým jednáním jasně a neoddiskutovatelně ohrožen. Hobbes tak naprosto převrátil předpoklady parlamentní vlády, aniž by však obhájcÚm monarchie na základě Božského práva dal to, co očekávali. Skutečností je, že zvláště v Základech práva a spise O občanu se jeho sympatie klonily více k těm, kdo podporovali krále než k jejich odpÚrcÚm, avšak v Leviathanu se jim zcela odcizil jiným aspektem svého myšlení: v této práci již ve svém systému nenachází místo pro nezávislou anglikánskou autoritu. Jeden z Hobbesových dřívějších přátel, tl1eolog Hen~ ry Hammond, vylíčil Leviathana jako "změť křesťanského atheismu". To se vztahovalo ke skutečnosti, že Hobbesova politická teorie byla provázena materialistickou metafysikou, i když je diskutabilní, do jaké míry je jejím produktem. Hobbes argumentoval, že jediná přijatelná vědecká forma výkladu je hypotéza o vzájemném pÚsobení pohybujících se hmotných těles a prohlašoval, že může poskytnout podobné universální vysvětlení lidského pudu k sebeobraně. K tomuto vysvětlení použil ideu "životních sil" cirkulujících v těle a udržujících je při životě, z nichž pramení city, jež jsou zase ovlivňované vnímáním. Právě tento aspekt Hobbesovy filosofie se jevil jako "atheistický", protože nenechával žádný ontologický prostor nehmotnému bytí nebo netělesnému duchu. Jak se zdá, hlavním Hobbesovým záměrem zde však bylo opravit Descartovu odpověď skeptikům, spoléhající se v posledku na důkaz Boží existence: Hobbes prohlašoval, že zatímco o konkrétní vědecké teorii nemůžeme říci, že má nutně pravdu, můžeme říci, že její forma je formou pravdivé teorie, a že vědecká diskuse musí být vedena na materialistickém základě.
Tento materialismus ponechával v Hobbesově teorii určité místo i pro náboženství.
Dokazoval, že je možné, aby lidé měli ryzí náboženskou víru, která nebude protiřečit jeho občanské a přirozené filosofii, ačkoli by víru z této filosofie nešlo čerpat. Co se týče křesťanů, "vše, co je NUTNÉ ke spáse, je obsaženo ve dvou ctnostech: ve víře v Krista a v poslu.fnosti zákonů" (Leviathan, kap.43).
Křesťané věří v dějiny pádu a vykoupení obsažené v Písmu a ve zvláštní úlohu, kterou v nich sehrál Kristus; podle Hobbese však nepotřebují věřit už v nic jiného než v to, cO lze vydedukovat přirozeným rozumem z jeho vlastních principů, protože jediné, co od nás Bůh žádá, je poslušnost přirozených zákonů.
Navíc mohou být odměna v podobě věčného života v nebi i trest druhé smrti v pekle vykládány materialisticky. Hobbesovy poznámky o Bohu vedly řadu učenců v tomto století k donměnce, že Hobbesovým záměrem bylo, aby v jeho teorii hrálo theistické přesvědčení větší roli, než kdy jeho současníci, jako např. Harnmond, mohli připustit. Vzhledem k Hobbesově odmítnutí odpovědět v tomto směru svým četným kritikům však tyto vývody zůstávají nepřesvědčivé.
. Hobbes byl pravděpodobně jedním ze dvou největších britských filosofů (tím druhým byl HUME, ostatně v mnohém Hobbesovi podobný). Jeho politická a metafysická díla v jistém smyslu reprezentují moderní myšlení jako celek a jsou jedním z klíčových popisů porenesančního evropského státu. RFT

odkazy
Hobbes, T.: Elements iJťLaw. Londýn: Cass, 1969.
~: Leviathan.. Praha: Knihovna politických klasiků,1941.
~: Výbor z díla, přel. V. Balík. Praha, Nak1. Svoboda, 1988. (Obsahuje vybrané kapitoly ze spisů O tělese, O člověku, O občanu. Celý spis O občanu vyšel v překladu 1. Krále pod názven Základy filosofie státu a společnosti v Praze v roce 1909.) literatura Goldsmith, M.M.: Hobbes's Science ()ťPolitics. New York: Columbia University Press, 1966.
Rapha1e, D.: Hobbes. Londýn: Anen & Unwin, 1977.
Warrender. H.: The Po/itical Philosophy (!ť Hobbes. Oxford: Clarendon Press, 1957.
Watkins, J.W.N.: Hobbes's System (!f1deas. Londýn: Hutchinson, 1973.